
Zdravím :DTak co,jak to tam u Vás de?
Jak jste asi již zjistili z nadpisu,včerejší
i dnešní dny nejsou zrovna nějak moc
příjemný...Bolí mě hlava,a krk na tom
taky neni zrovna moc dobře...Alespoň
že u sebe mám toho matta groeninga
se simpsonovíma :D Nic moc jsem nestačila
napsat taky tady je aspoň mini povídka:
Sedím u okna a jen tak polemizuji nad životem.Sem tam mi hlavou proběhne myšlenka,jen tak letmo,jak to vlastně všechno začalo.Jistě,vím že podobné myšlenky (moje) zde byly mnohonásobně popsány,ale s touto jsem se vám prostě musila svěřit.Venku vane silný větr,a vše co je venku je nyní bezmocné,či úplně promrzlé.Každou chvíli si připomínám,že je dobře,že sem doma,ale něco ve vnitř mi říká,že jenom sedět doma na zadku s chřipkou a bolestí hlavy,taky není zrovna velká výhra.Po čase se venku oteplí,a já sleduji průběh dne takových obyčejných lidí,a však z klidu mě vytrhne jedno,takové docelá nepatrné upomínkové mňouknutí.Podívám se na zem,a tam stojí můj malý čtyřnohý přítel,ocásek má až ke stropu a dívá se na mě očima chudáka zapomenutého.Tedy vezmu si to malé (ne)zapomenuté stvoření na klín,a párkrát ho pohladím.POté už zase jen sleduji stereotyp každého z lidí (napadla mě myšlenka,že život je v podstatě stereotyp ale pak mi jí zase vyvrátila jiná myšlenka,že existuje i smrt).To se však kocourovi nelíbí,a začne se připomínat svými tak dlouho neostříhanými drápky.Nic,já stále jen nehnutě sedím,natočená k oknu,zabořená do vlastních myšlenek.Chramst,to už kocour zakročil svou silou nezměrnou ( =D ) a kousl mě do stehna.Tak jsem si ho tedy (už po druhé) vzala na klýn.Věnovala jsem se mu dobrou půlhodinku,ale ono se to tvářilo stále ublíženě,dotčeně,a lehce naštvaně.To už ale dávno přišel gormit (náš pes) a vyhnal jak kocoura,tak i mě :D

Ahojky...
promiň za to že
jsem tu
dlouho nebyla .. =)
A jak pak je?
Obíhám =)